Vztah by měl být tvořen dvěma lidmi, kteří se milují a vzájemně posouvají dále. Mnohé partnerství však vznikají jen za jediným účelem – utlumit nevyřešenou bolest z dětství.
Stále existuje mnoho těch, kteří nevědí fungovat ve zdravém svazku. Toxický vztah je pro ně zcela normální, protože představuje to, co znají a potřebují – odvést pozornost od nevyřešených záležitostí z dětství a utlumit bolest, kterou jako děti prožívali.
Proto ji nahradí novým způsobem trápení – závislostí na vztahu – která je toxická, nezdravá a škodí nejen osobám, kterých se vztah týká, ale i okolí a nejbližším.
Jaký je rozdíl mezi láskou a závislostí?
Zdravé partnerství dvou lidí má vypadat následovně – není přítomna žádná nejistota, strach ani nedůvěra; partneři dbají na to, aby byli oba spokojeni, vzájemně se posouvají dopředu, naslouchají si, efektivně řeší problémy a mají na srdci spokojenost toho druhého.
Dokáží pracovat se svými rozdíly, láska a akceptace roste a sílí v průběhu času, ve vztahu se cítí milováni a podporováni. Závislý vztah se dá charakterizovat jako drama na plný úvazek.
Charakterizuje ho chaos, zmatek, pocity nejistoty a vlastní bezcennosti. Člověk, závislý na vztahu si svého partnera idealizuje, vztah není skutečný ale jen vysněnou představou. Ignoruje rozdíly, upne se na představu toho být milován a té se drží, ačkoli mu ji vztah reálné nedává.
Závislí se vzdávají svého života
Závislost na lásce, nebo závislý vztah se dá definovat specifickými charakteristikami chování. Pia Mellody, klinická poradkyně a spisovatelka, zjistila, že nejčastější rysem závislosti na vztahu je čas investovaný předmětu naší závislosti. Osobu si postavíme na piedestal, přidělujeme její přehnaný význam a hodnotu, a obětujeme všechen čas.
Člověk se závislostí na lásce se soustřeďuje pouze na objekt svého zájmu. Tato pozornost je často obsesivní až chorobná, mající negativní dopad na život člověka. „Závislí na lásce zahodí svůj život, nestarají se ani si neváží sami sebe jakmile jsou ve vztahu,“ tvrdí Mellody. Žijí pro partnera, dávají mu ze sebe všechno – až jim samým nezůstane z jejich vlastního Já nic.
Svůj život, zájmy, kariéru podřídí partnerovi a závislému vztahu. Zanedbávají vztahy s rodinou a přáteli, přestávají se věnovat koníčkům – jakoby jejich život byl jen čas strávený s partnerem, mimo ten nic jiného neexistuje.
Závislost na lásce je podobná jakékoli jiné závislosti
Je to obranný mechanismus před nevyřešenou bolestí, kterou se všemožně snažíme maskovat; místo soustředění se na jeho vyřešení obrátíme pozornost na objekt závislosti (alkohol, drogy, v tomto případě osoba).
Typický člověk, závislý na vztahu přestává mít zájem o svět a život před partnerem a aktivity, které partnera nezahrnují. Jako jiné závislosti, i tato rozvrátí přátelství i samotnou rodinu člověka, včetně kariéry a osobního života.
Antropoložka Helen Fisher souhlasí a dodává, že posedlí láskou projevují všechny základní znaky závislosti – bažení, tolerance, stažení, relaps (opětovné přiblížení). Pokud je závislost „přerušena“, závislý cítí intenzivní emocionální „absťák“. Závislost mu řídí doslova celý život.
hrozba samoty
Emocionální závislost se také nazývá patologická láska, protože se vztahuje k vzorcem chování, charakterizovaným maladaptivní a nadměrným zájmem o partnera, který vede k nedostatku kontroly, zřeknutí se svých zájmů a dalších negativních důsledků.
Závislí na lásce se děsí být bez partnera; z toho důvodu ve vztahu setrvávají i přes intenzivním hádkám, osočování, slovnímu i fyzickému napadání a opětovnému překračování hranic (například tolerance bitvy a ponižování).
Nezáleží na tom, jak partner ublížil, závislý člověk ho vždy přijme zpět. Není schopen vzdát se vztahu, protože samota vytváří vnitřní konflikt – strach ze samoty a opuštění – a z toho důvodu přichází k popírání závažnosti situace.
Kde se bere naše potřeba závislosti na vztahu?
Závislost na lásce je forma obrany před nevyřešenou psychickou bolestí. Lidé v závislém vztahu měli obyčejně velmi nejisté vazby jako maličké děti – to znamená, že jim rodiče neposkytli dostatečnou lásku, jistotu a bezpečí.
Protože děti nepřestanou milovat rodiče ale samy sebe, jako formu obrany si vztah idealizují. Rodič je pro dítě skvělá osoba, to ono samo není hodné jeho lásky; v tomto případě je nelaskavé a neadekvátní chování rodiče dítětem ospravedlněno – rodič neudělal chybu, to ono si nezaslouží být milované.
Tento typ vztahu si pak přenáší i do svých budoucích vztahů – idealizuje si partnera, a snaží se dělat vše proto, aby si jeho lásku získal. Sám se považuje za nehodnotné člověka, proto protějšku obětuje všechen svůj čas a doslova život, aby dostal lásku, kterou jako dítě neměl.
